Stupná, 5 km v. od Nové Paky. Oblast 2 km s. od Stupné, mezi Vidochovem a Borovnicí se zbytky starých dulních prácí na ploše 600 x 250 m v lese v okolí potoka Zlatnice u poutní kaple
"Jedinou významnejší lokalitou endogenní zlatonosné mineralizace v Podkrkonoší je malé historické ložisko u Stupné. Staré dulní práce (dulní dílo malého rozsahu a povrchové jámy) jsou situovány na bázi tektonicky omezeného jv. okraje výbežku rozsáhlého melafyrového výlevu autunského stárí. Melafyrový príkrov zde upadá mírne k JV a jeho mocnost je približne 20 m. V jeho podloží jsou arkózové pískovce s vložkami slepencu, prachovcu a jílovcu náležící spodnímu autunu. Zlatonosné zrudnení je vázáno na strmé pukliny a tenké karbonátové žilky (od nekolika mm do nekolika cm) ruzných smeru (prevážne SZ - JV) v alterovaném melafyru. Vyskytuje se i na drobných zperených trhlinkách bez žilné výplne i v jejich bezprostredním okolí. Nejvyšší zjištené obsahy Au prevyšují 100 g/t, alterované melafyry obsahují 0,0X - 0,X g/t Au. Ložisko bylo prakticky vyteženo v minulosti, množství získaného zlata lze odhadnout nejvýše na nekolik desítek kilogramu. Do vzdálenosti asi 1 km pod ložiskem se táhnou zbytky rýžovnických prací.
Zlato zde tvoří velmi drobné izometrické krystalky, skládající casto i vetší agregáty. Vyznacuje se vysokou ryzostí (v prumeru 930/1000), relativne vysokou prímesí Cu (prumerne 3 %) a casto i výrazne zonální strukturou. Zonálnost je zpusobena znacným kolísáním složení: Au 89,4-99,0 %, Ag 0,1-9,2 %, Cu 0,3-9,5 %. Zlato je na žilkách nejstarším nerostem. Následují dolomit, Mn-dolomit, seladonit, amorfní vodnaté oxidy Fe a Mn, chalcedon Mn-kalcit a kalcit, které zlatinky casto jemne korodují a které zároven také tvorí výplne mandlí v nezrudneném melafyru v okolí ložiska. Sulfidy nejsou vubec prítomny. Pokracování zrudnení do sedimentu v podloží není známo, v okolních hrubozrnných pískovcích je prítomno stopové množství zlatinek (1,5 - 4,8 mg/t) stejného morfologického a chemického typu jako v melafyru. Tyto indicie se vyskytují jen v úzkém, nekolik km dlouhém pásu podél linie SZ - JV zvicinského zlomu. Permokarbonské sedimenty širšího okolí obsahují pouze fónová množství typických klastických zlatinek.
Zlatonosná mineralizace v melafyru i v pískovcích podél zvicinského zlomu je shodné geneze. Vznikla zrejme z hydrotermálních roztoku provázejících melafyrový vulkanizmus, které pronikaly po dislokacích na zmínené tektonické linii a mobilizovaly klastické zlato z podložních permkarbonských sedimentu. Charakteristická prímes Cu byla zrejme vyloužena z permských medinosných obzoru (rudnického ci kalenského). Jedná se o samostatný a v ceském masívu ojedinelý typ zlatonosného zrudnení s vysokou prítomností Cu a s naprostou neprítomností sulfidu" (Klomínský et al. 1983, Malec 1992).
Peckovkský manuál psaný purkmistrem Fr. Moorem (1761-1776) obsahuje pameti, které pisatel "slýchával na zámku na Pecce od vysokých oficíru, což i tam psáno vídal. Podle nej pocali ve Zlatnici c. 1101 v kopci pod Vidochovem a Stupnou lámati mramor a hned následujícího roku pocalo se tu dobývati zlata, stríbra, medi a jiných kovu".
Stupenští kovkopové vozili zlatonosný materiál pod težké kladiva stoup (odtud odvozuje se název osady Stupná) a rozbíjeli jej. Padrt plavili v dlouhých drevených korytech, aby se oddelilo kamení a hlína od drahého kovu. Vodu dodával "Zlatý potok" (nebo "Stríbrnice"), dnešní Zlatnice. První záznam o výmene zlata za Stupné v pražském mincovním archívu je z roku 1562, zkoušené zlato vážilo 1609 hrivny bez udání ryzosti.
Roku 1565 vyplatilo se za ctyri valounky horního zlata z Vrchlabí a Stupné dohromady 356 kop, 8 grošu, 5,5 denáru. Ješte roku 1593 vymenil Hans Kapoun ze Svojku zlatý valounek ze Stupné 0,937 (0,954). Ve zpráve, kterou si vyžádal Valdštejn, stojí, "že pred casy na zlatém dolu ve Stupné ctyri tlukárny stávaly, dve o osmi a dve o ctyrech stoupách, na tom míste na povrchu nalézá se skoro ve všech kamenech zlato, jest vysokého stupne a jasné žlutosti."
V 18. stol. jest zapsán Jan Mikuláš Schuster ze Stupné jako majitel dolu, dve šachty byly pripsány kostelu a škole na Pecce. Všech šachet ci kutišt bylo 128. Roku 1872 mela tu své kutište i spolecnost rakousko-uherských státních drah. Ješte v letech druhé svetové války zde Nemci uskutecnili geologický pruzkum, údajne objevili slabé ložisko medi. Když dolování prestávalo, zamestnávali se prý horníci broušením polodrahokamu, achátu a místních granátu (Semík 1924).
Klomínský, J. et al.: Zlatonosnost kontinentálního permokarbonu Ceského masívu. Sborník geologických ved, rada ložisková geologie, mineralogie, 1983, sv. 25, s. 111-186.
Malec, J.: Podkrkonošská oblast. In: Morávek, P. et al. Zlato v Ceském masívu. Praha: Vydavatelství Ceskéhogeologického ústavu, 1992, s. 122-123.
Semík, M.: Zlaté doly u Stupné. In Novopacko I., 1924. s. 88-98.
"Kde zacít...stojíš a váháš... že ješte neprišel ten okamžik, ten cas, a tak se navracíš... Prec není možné, aby jsi nezaslechl... jejich náciní... Vždyt otevírání skály dlouze zní..." Sejdeš-li z Kozince do malého sedla a vydáš-li se vpravo po vrstevnici, rozevre se pred tebou na okraji lesa obraz vidochovského údolí... Proc práve v jeho lesích, které ho obepínají, byla tak záhy otevírána zeme... Zrejme sem príroda nadelila... a záleželo pak jen na tech, kterí tudy procházeli, kdy objeví tato místa. I když mohla cosi napovedet místní "cervenice", že práve tento "okrsek" se címsi z krajiny vydeluje, presto to ale nebylo nijak lehké... Vždyt ješte ve 12. století križovali neprístupný ochranný val hor severních, tedy Krkonoš, jen rídké obchodní stezky, smerující tudy do Slezska. A brána do zdejších "pulnocních hvozdu" dle zprávy z roku 1143 byla již u újezda Kumburského. Zde se tedy vstupovalo v les... Protože však obchodní spojení mezi Prahou a Vratislaví bylo nutné, vedla také tudy zemská stezka, po které putovaly povozy se zbožím. A jelikož je treba náklad nejen ohlídat, ale i preprahat, nebo dát sobe i koním odpocinout, vznikají také podél této stezky stanovište stráží, zájezdní hostince, kovárny... A snad tak nejak vznikla i kdysi osada "Videchovec"
(Též "Vidochowecz", "Malý Videchovec". První zmínka o tomto míste je již z roku 1386. Napr. zápis z roku 1417 nám ríká, že "...plat v Malém Videchovci dán ke kostelu pod Peckú". Teprve roku 1729 dostává obec Vidochov povolení ke zrízení hrbitova, a pri tomto aktu je uvedeno, že dríve patrila dvema farám (horení cást "Videchovec" spravovala fara novopacká (c.p. 3- 19), dolení pak patrila ke Kalné). Snad prvotní název znel "Videchov" a býval tu "Videchuv dvur". Nemecká etymologie spojila název s nemeckým "dach" (strecha)-"Widach".)
, která se rozkládala pod melafyrovým valem Kozince. Ten ji chránil, aby i ona mohla strážit starou zemskou stezku procházející v její spodní cásti. Umístení takovéto osady, jakéhosi "Videchova dvora", nebylo tedy zvoleno zcela jiste náhodne. Ze severozápadu opevnen prírodní hradbou Kozince se presto nacházel na vyvýšeném míste, které jeho obyvatelum zarucovalo "videní v kraj", ale díky obchodní stezce zcela urcite ne opuštenost. Jestliže si chtel tedy pocestný pri své ceste odpocinout, nabízelo mu takovéto místo i jisté bezpecí, aby pak dalšího dne byl schopen pokracovat dále pod "pulnocními hrebeny" do severních zemí. Práve díky temto zemským stezkám se krajina zacíná obývat a promenovat. A tak se hledají také v jejich blízkosti i další zdroje obživy. Ve zdejších korytech potoku a ve skalách je brzy nalezeno skryté bohatství v podobe vzácných kovu a drahých kamenu. Zlatonosný písek postupne vyvádí místní z údolí do kopcu, k matecné hornine, aby ji zde otevreli a došlo tak k hloubení... To mužeme sledovat i v prípade "Zlatého potoka", kde docházelo k prvotní težbe nejen tohoto kovu, pri jihovýchodní cásti "vidochovského údolí" nad obcí Stupnou. Zde jsou patrné rýžovnické práce v délce cca 700 metru, které nás privádí až k vlastnímu "dílu". Pomalu se tedy dobývání vzácných kovu presouvá z povrchu pod zem, jak tomu zrejme bylo i v prípade rozsáhlé dulní cinnosti v okolí tohoto údolí smerujícího od severozápadu na jihovýchod. Zbytky po pronikání zdejších havíru do jejího nitra nacházíme nejen na jeho severovýchodním konci v tzv. "Zlatnici",ale také na Kozinci a Vidochovském kopci. K tomu zrejme došlo predevším ve 13. a14. století v souvislosti s nastupujícími nemeckými kolonizacními proudy, které byly podporovány jak panovníkem, tak dalšími predstaviteli feudálního zrízení. A práve toto nové "obydlení" krajiny zasáhlo zpocátku východní cást tehdejších Krkonoš, tedy i naši oblast. Brzy po techto prospektorech pricházejí do naší oblasti Vlaši, zvláštní druh hledacu pokladu a drahých kamenu ze vzdálené Itálie, z okolí Benátek a Florencie. Tito lidé, predevším italští alchymisté, se nezajímali jen o výskyt drahých kovu, ale hledali i další rudy (predevším arsenové), tolik potrebné tehdy k výrobesvetoznámého benátského skla.
(Vlaši, uvádeni ve starých zprávách jako"Wallen""Velští", patrne prímo na míste pálili rudy na kyslicník arsenitý a prokutali pri svých pochuzkách i vyšší partie Krkonoš. Pri této cinnosti nalézají také místa výskytu drahých kamenu. Zprávy máme z tzv. "Vlašských knih" (Wallenberichte, Wallenbücher). Na prelomu 15. a16. století byla známa již prevážná vetšina krkonošských ložisek.)
Podle zvyklostí to, co bylo v zemi, patrilo k rukám panovníka. A tak i Vlaši museli žádat o obdržení jisté výjimky.
(Za Rudolfa II. dostávali povolení od jeho dvorního alchymisty šimona Tadeáše Budka z Lešína a Falkenberka, (Budecia) z nedalekého Týna Rovenského.)
Protože to byl on, kdo udeloval právo na težbu, ci na obchod s drahými kovy, jež se nazývalo "urburou". K jejímu zrízení ustanovoval panovník "urburére" a ten prostrednictvím svých podrízených vykonával pak dozor nad jednotlivými dulními díly. V jeji chcele stál hormistr (perkmistr) a dulní práce provádeli tzv. "kverci"(težari) a "horní celed" (delníci). O horním úradu v cele s hormistrem pro zdejší "dílo" máme záznamy z mestecka Pecka, kde také byly do záznamních knih zapisovány údaje o zrízení ruzných šachet, o jejich nájmu a také o výnosu a výtežku. A jak se približne z roku 1770 dozvídáme, že vrchnosti náležel dedicne jeden "dul" jakožto náhrada za poškození jejich pozemku a na dva další mela nárok, pokud bude dodávat zdarma dríví do dolu. Dále byly dve jámy pripsány peckovské škole a kostelu. Soucasne se uvádí, že smejí být volné jámy pronajaty zájemcum. Ze starých záznamu víme, že k dolum patrily i tzv. "puchérny".
(Nemecky "pochwerk", zceštené "puchérna" znací "stoupu", odtud také "Stupná". Též tato osada uvádena jako Stupný, Stupné, Stoupno, Stubay.)
Ty v našem prípade byly zrejme rozmísteny podél "Zlatého potoka", který pohánel jejich vodní kola a ony svými tlukadly drtily zdejší matecnou horninu, kterou "kverci" vynesli k povrchu. Rozdrcená hornina se pak propírala v dlouhých drevených korytech, ve kterých se z hlušiny vyplavoval drahocenný kov. Z listiny z roku 1633 týkající se hornictví, kterou predložil Albrechtu z Valdštejna Essias Eckhard, se dozvídáme, že se nalézaly "na zlatodole" ve Stupné ctyry stoupovny: "dve po osmi a dve po ctyrech tlukadlech...." A nebyly to jenom ony, kdo pod "Geirsbergem" ("Supí horou") otevíral matecnou horninu. Zrejme zde stávaly i mlýny na její rozemílání. Jak vypadalo takové zarízení, uvádí J. Agricola ve svém latinském spisu "De re mettalica libri XII"-"Dvanáct knih o hornictví a hutnictví"z roku 1556: "Zlatá ruda roztlucená kladivy nebo ve stoupách rozdrcená a též cínová ruda mele se na moucku. Prvý mlýn, který pohání proud vody, jest takto zarízen: Hrídel je zakulacený nebo hranatý a jeho železné cepy se otácejí v otevrených železných ložiskách, která jsou upevnena do trámoví mlýna. Hrídel otácí kolo, jehož lopatky, na obvodu pribité, pohánejí rícní vody. Na hrídeli je pripevneno palecní kolo s palci po stranách, které pak pohánejí jiné kolo vretenové, složené z vreten z nejtvrdšího dreva. Vretenové kolo sedí na železné ose, která má dole cep otácející se v železné pánvicce, zasazené do trámu mlýnského lešení. Nahore nese násadec, který drží mlýnský kámen. A tak když palce palecního kola pohánejí vretenové kolo prevodní, zacne se mlýn otáceti. Mlýn zásobuje rudou násyp nad ním visící. Ruda v mouku rozemletá vychází z kruhového železného žlábku do vynášky a z té na zem, kde se hromadí, a pak odnáší k prádlu. Ponevadž tento zpusob mletí vyžaduje, aby mlýnský kámen se mohl zdvihati nebo spustiti, podpírají dve dreva, která lze sochorem zdvihati a zase spoušteti, trám s ložiskem svislého železného hrídele." Jeden z takových mlýnu, snad stával na katastru vidochovském, zhruba 500 metru pod vlastním "dílem" na toku "Zlatého potoka". Tento mlýn se nazýval"Cechamühle" a byl prý zrušen asi v roce 1895.
(Také se mu prý ríkalo "Zlatnický mlýn", M. Semík se též domníval, zda nešlo o "Hebemühle", o kterém slýchával. Chalupa, která z neho vznikla má c.p. 87. Poslední majitel mlýna byl jakýsi František Rolf, který pozdeji mlýn pronajal jistému Stuchlíkovi z Borovnice a ten zde mlel po starodávnu "pres pytlík", jak se uvádí až do roku 1895.)
Vody zdejšího potoka vycházely z lesa, kde se ríkalo"V cechu". Slovo cech ("zeche") neznamená jen rád,
spolecenství mezi mistry stejného remesla, ale také
dul, horní závod.
("Zeche" od nemeckého "zeichen"- "znamení" cili "cejchu"(signum), snad místo, které se odlišovalo. V hornictví znamenalo slovo "zeche" spolecenstvo, jeho majetek i samo místo dolování, tedy doly.)
A práve na tomto míste nacházíme staré dulní práce, které zde zanechali havíri zhruba na ploše 600x250 metru. Kdy zde zapocala jejich težba a kdo byli ti muži, kterí ve zdejších lesích otevírali zemi, se dnes již zcela jiste nedozvíme. Vypráví se však, že práve toto místo dalo packým "obraz" Panny Marie, která zde ze zeme vynata byla. Záznamy o jeho vyzdvižení se však rozcházejí nejen v case, ale dokonce i ve jménech, která pri tomto aktu byla prítomna.
(Matej Semík uvádí, že na podklade zápisu v pametní knize novopacké fary je zaznamenáno, že zmínený obraz byl nalezen ve stríbrných dolech u Stupné dokonce již za vlády Boleslava II. v roce 996. Václav Cervenka, jicínský dekan píše v roce 1673 o stupenských dolech následující: "Když náleželo panství Kumburské s Jicínem pred 400 lety pánum z Wartenberka, byla nalezena soška Panny Marie Packé ve stríbrných dolech..." (tedy v roce 1273). Roku 1772 píše novopacký sousedšádek ve své pametní knize, že byla ve stríbrných dolech ve Stupné nalezena mariánská soška Pavlem Czimbulovským a podobne i praví križovník J.K. Rohn v r. 1777:"Známo i místo, kde byla nalezena (soška), totiž ve stríbrnných dolech..." M.Semík uvádí záznam z manuálu mestecka Pecky (L.P. 1622, 15./ 2. na str. 64, Poznamenání starých pametí): "Roku 1109 dne 9.cervna mesíce Pannu Marii vykopali havíri z tej Zlatnice za povržena zustala pri havírích u Joba Jerábka a Davida Malého a u Kryštofa Srny." J.G. Schaller (Topographie des Königreichs Böhmen.-16. Theil. Bidschower Kreis. Prag und Wien 1790.) uvádí též, že byla nalezena horníky.)
Jisté však je, že zde vznikla legenda o "stupenské Panne Marii", díky které je pozdeji zbudován i náš "pavlánský chrám". Tam nalezl její "obraz" spocinutí... Vratme se však do lesa pri severovýchodním okraji vidochovského údolí, kde se nacházely šachty a štoly dolu "Marie Matky". I tak je nazýváno toto "horní dílo". Zrejme mohl nekdo kdysi narazit ve starých záznamech na "Mariazeche"... Vždyt horníci dávali rádi své "dílo" pod ochranu svetcu. A není se ani co divit, když clovek vstupuje v "Zemi", setkává se z ruznými silami, kterým starí havíri obetovali a prosili je tím tak o prízen. Chteli preci z jejího luna opet vystoupit a nemeli zájem na tom zustat sevreni tam dole... Dodnes zde stojí kaplicka z roku 1938 s mariánským monogramem v místech, kde dríve stávala kaplicka drevená. Nad jejím vchodem nás vítá nápis "Zdrávas královno, matko milosrdenství". Snad to je to místo, kde havíri odpocívali, aby jim bylo dáno nejen fyzické, ale i duchovní síly.
(Po pravé strane pred kaplickou stojí kamenný podstavec s litinovým krížkem s podobou "Ukrižovaného" a nápisem "Pochválen bud Ježíš", na prední strane se nachází cerná deska a na ní je vyleptán obraz sv. Antonína, pod ním nápis "S. Anton", na soklu jsou patrné zbytky po nemeckém nápisu, ze kterého zbyl pouze letopocet 1912. V blízkosti kaplicky je pak do oválu umístena krížová cesta z 30. let od Jana Raimunda z Pecky. Dnes již bohužel znacne poškozena.)
Zde je také ona zázracná studánka, která prý hlavne oci uzdravovala. Díky ní snad zacala videt i slepá dívka z blízké Stupné. A práve u ní, jak se vypráví stávala zázracná jedle, kterou když chteli porazit, tak pocala krvácet... Toho všeho si byl vedom i peckovský felcar Vonka, který veril , že zdejší podzemní labyrint vynáší vody, jež dávají nadeji na uzdravení. Ten se zde také rozhodl roku 1775 vybudovat jakési lázne a hospodu. Bohužel zázraky se zpenežit nedají, a když se zpeneží, tak sami slábnou... Takže dnes po techto stavbách nenajdeme ani památky, ale prameny ty jsou zde stále silné...
(Snad tyto dva objekty stávaly vpravo nad kaplickou v lesním svahu.)
Práve ony jakoby vynesly "živé stríbro - obraz Panny"...z podzemních komnat "Matky zeme", vlhkých a temných, ve kterých se odehrává "koncert kovu"...
(Vždyt pripomenme, že práve podzemí chrámu bylo príbytkem soch Isidy, z nichž se s krestanstvím šírícím se do Galie staly ony "cerné Panny". Nekdy též oznacovány jako "Virgo paritura", "Zeme pred oplodnením".)
Je to opet Ona, "prima matéria"
ve stavu rudy, jak ríkali "starí"... Tu je treba vydobýt...
Vždyt slovo "kov" ("métal") je odvozeno zreckého "metallon" a zdá se blízké koreni "me" nebo"mes", který je nejstarším známým indoevropským
názvem pro mesíc, jenž má "Ona" pod nohama...
Mesíc... voda ...stríbro... a snad proto je vetšina
zpráv o výskytu stríbra u Stupné spojena s "obrazem"
"zázracné Panny".
("Zlatý potok", je nekdy oznacován jako "Stríbrnice", zrejme dle toho, co jeho vody dávaly... Takto se mu kdysi ríkalo i v Belé u Pecky.)
Jeho duplikát tu byl hledán.., což se dozvídáme i ze zprávy bánského rady prof. Pošepného pro"Oesterreichische Zeitschrift für Berg-und Huttenwesen" z r. 1889, c. 24: "Pri mé návšteve této krajiny v r. 1883 upozornil mne jeden stupenský obcan nejprve na zázracnou studánku, kterou jsem rozpoznal co štolní vodu, dále též na jednu jámu, která byla v novejším case vykopána, ve které se hledal duplikát novopacké sošky. Pred krátkem mela se sem voditi procesí, kvuli cemuž se rozpredl spor mezi majitelem pozemku a duchovní správou."
(Jáma mela nepravidelný prurez a byla vyhloubena šikmo, asi do hloubky 4 metru. Uvnitr z hlavní chodby prý více menších chodeb ústilo. Mohlo jít o dno štolní prístavby, vedle které tece i pramen, jenž nasycuje "zázracnou studánku" štolní vodou.)
Proc však by zde mel být tento duplikát zakopán, se mužeme jen domnívat... Mohlo jít snad o jistou ochranu a obnovu "díla", když práce skoncily...Možná, že šlo o jakési docasné rituální pohrbení s následným "zmrtvýchvstáním"... Když si pak dul "odpocinul", jak starí verili, a byl pripraven k novému "pocetí", tak jej znovu vykopali...
(V toto veril i španelský autor Barba, žijící v 17. st., když uvádí, že vytežený dul dokáže svá ložiska obnovit po 10 až 15 letech.)
Vždyt neopomenme, že "merkur filosofu" je považován za"matku kovu" a v ní se "kovy rodily"... Havír jako by tedy svým konáním v podzemí zasahoval "do díla casu" a urychloval tak "vývoj plodu" a tím na sebe prebíral i jistou odpovednost za toto predcasné vyjmutí...
(Napr. v egyptštine slovo "bi" oznacuje delohu i štolu v dole.)
Vždyt príroda nekoná ve skocích, ta se vyvíjí... Otevrení "díla" lze tedy považovat v jistém smyslu slova za "rituální úkon", proto také až do konce stredoveku se takováto událost neobešla bez náboženských obradu. Snad bylo úkolem techto "rituálu" usmírit síly místa, aby nám bylo dáno... Dokonce se u nekterých národu setkáváme i s jistou "rituální ocistou" pred tím, než vstupují do útrob "Matky zeme". A nakonec preci pricházíme tímto aktem do jejího hájemství, do míst, které by mely být pro cloveka svým zpusobem tabu. Nejde snad o vyhrabávání bohatství, které nám nebylo urceno..?
("opes"- bohatství, ale též moc, mocnost)
V každém prípade byl však takovýto akt urcitou pohromou pro krajinu. Ta se díky jednotlivým krokum, které jej doprovázely, zcela promenovala. (Vždyt napr. dolovací práce menily postupne její reliéf, drevo k výdreve chodeb bylo teženo v blízkosti dolu a pri "propírání rudy" docházelo k znecištení vodních toku.) Kdy se však uvádí první záznamy o zdejším dobývání drahého kovu? Mohou zato nemecké kolonizacní proudy, jak jsem již uvedl? Díky nálezu "obrazu" se však dostáváme daleko pred ne. Jisteže nemužeme dataci tohoto príbehu brát jako dukaz zahájení težby... Presto se zastavme a uvedme nekteré zajímavé údaje. J.G. Schaller zrejme na podklade zápisu v pametní knize novopacké fary uvádí, že zmínený obraz byl nalezen ve stríbrných dolech u Stupné dokonce již za vlády Boleslava II. v roce 996.
((Topographie des Königreichs Böhmen.-16. Theil. Bidschower Kreis. Prag und Wien 1790). V peckovském manuálu (L.P. 1622, 15./ 2. na str. 64: "Poznamenání starých pametí"), jak uvádí M. Semík, najdeme následující: "Roku 1101 pocali v Zlatnici delat, totiž nad Videchovem a Stupnim kopci mramor dobejvati. Roku 1102 pocaly v Zlatnici delat totiž zlato, stríbro, metal, med a dostaly všelijaké materie." K podobnému letopoctu nás privádí již zmínený zápis z téhož manuálu, kde se uvádí: "Roku 1109 dne 9.cervna mesíce Pannu Marii vykopali havíri z tej Zlatnice ..." Dle J. Korana však první doly na zlato a stríbro pocházejí teprve z konce 12. století. Nejstarší záznam o rýžování máme z roku 1045, kdy kníže Bretislav venuje své sídlo u Jílového, které bylo jeho predky k ochrane "rýžovníku" zbudované klášteru Ostrovu.)
Dochované zprávy jako by nasvedcovaly, že pocátky težby zlata v této oblasti sahají snad až na zacátek 12. století, pricemž nejvetšího rozkvetu dosáhlo toto "dílo" ve 14. století. Težba pak zde byla úplne utlumena v první polovine 15. století (snad díky husitským válkám), aby pak k novému "otevrení" došlo behem 16. století. Za tricetileté války dochází opet k postupnému poklesu a prerušení težby. Proc je tedy "otevrení díla" v lidovém podání kladeno ješte dále... Mohlo snad zde docházet k "dobývání drahocenných kovu" z náplavu zdejšího potoka již dríve?
(Slovo "dul" se užívalo nejen pro místa s podpovrchovou težbou, ale i pro težební jámy atd.)
To se zrejme nedozvíme, ale je témer jisté, že prvým zdrojem drahocenného kovu byl zcela jiste písek vodního toku. To voda tento kov prinesla lidem... V ní se trpytily první "plody naší Matky"...
Sem se zrejme dostaly z rozrušených slepencových lavic, ve kterých se po otevrení "díla" nacházely v nejryzejší forme.
(Celý "dul" je ražen pouze v melafyru. Melafyr je silne premenen, znacne rozpukán a proniknutcetnými tenkýmižilkami ruzných smeru. Žilky v melafyru jsou mocné od nekolika milimetru do nekolika centimetru. Jsou tvoreny nekolika typy dolomitu a kalcitu, seladonitem, amorfními vodnatými Fe a Mn-oxidy a kremenem jaspisového vzhledu. Vznik techto netypických akumulací zlata v melafyru je spojen s jejich pronikem do souvrství permských sedimentu. Jejich silné prohrátí zpusobilo migraci horkých hydrotermálních roztoku, do kterých se dostalo jemne rozptýlené zlato ze sedimentu a to bylo posléze uloženo na stenách drobných puklinek v melafyru. Neobycejne ryzí zlato bylo patrne vyteženo z podložních permokarbonských slepencu, kde bylo jako prímes tmelu.)
Zdejší "dílo" bylo soucástí velkého težebního revíru oblasti Vrchlabí-Zlatá Olešnice, v archivech pražské mincovny se nalezly záznamy o zdejší težbe už z roku 1562. Doly byly rozdeleny celkem do 128 "kuksu" ("kutišt" ci okruhu). Z nejstarších záznamu vyplývá, že jsou spolecné pro Stupnou a Vrchlabí (spíše snad jde o Cerný Dul), z cehož se dá souditi, že mely spolecného majitele. Kde se uvádí závody oddelene je u vrchlabských dolu jako majitelka uvádena Eustachie z Gendorfu nebo cernodolský smenmistr a u Stupné pak Wolf Hebenstreit, meštan Starého Mesta (Prahy). Zdá se, že tento muž byl jakýmsi agentem nekolika kutacích težarstev (jeho jméno se totiž uvádí i u dalších odvodu z jiných míst, napr. z "Prokopsbergu".) Nejvetší rozkvet zaznamenalo toto "dílo" predevším za vlády Premysla Otakara II. (1253-1278), kdy také dochází k již zmínenému zvýšení nemecké kolonizace v této oblasti, zvlášte na Trutnovsku. Možné tedy je, že práve v tento cas mohlo dojít bud k založení "díla", nebo k jeho rozvoji. Na zvláštní význam této oblasti poukazuje napr. nekolikerý pobyt Premysla Otakara II na hrade Pecka (1254,1264). V roce 1268 nacházíme mezi územími, která mají odvádet desátek vyšehradskému kostelu, podle V. Novotného také "Peckovskou provincii". Je zrejmé, že zdejší "dílo"bylo zprvu majetkem královským a pozdeji prešli do rukou feudálních vrchností. Ze zápisu je patrné, že byl vždy mezi mocnými o toto"dílo"zájem.
(Odvody z let 1562 až 1593 nám signalizují dobu, kdy Stupno jako soucást peckovského panství patrilo Harantum z Polžic. Po zabavení jejich statku po belohorské bitve dává v roce 1623 místodržitel království Karel z Lichtenštejna príkaz pražskému meštanu a obchodníku s drahokamy Barthelmu Perffertovi, aby zjistil stav "díla"a podal zprávu. I když zpráva vyznívá kladne, není zrejme pristoupeno k otevrení "díla" z duvodu vysokých nákladu a válecné události.
Když v roce 1624 byla donucena manželka po popraveném Kryštofu Harantovi z Polžic prodat zbytek panství Albrechtu z Valdštejna, doufal tento muž, že mu "dílo" prinese surovinu do jeho mincovny v Jicíne. Proto dává znovu zkoumat jeho stav a v roce 1633 dostává o výsledcích prohlídek zprávu od Esaiáše Eckhardta. Tento muž ve své zpráve krome jiného udává, že stopy zlata se v povrchových partiích vyskytují témer všude, a že se zdejší zlato vyznacuje vysokou ryzostí. Dle zprávy šebestiana Steinmullera, Junga z Jungenfelsu a A. z Eichenfelsu z téhož roku, se stopy po zlate ukazují všude pri povrchu dolu. (Pošepný F., Das Goldvorkommen etc. 1.c.) Presto se zdá, že stagnace "díla" pokracovala i po techto pomerne príznivých posudcích. Po darování Peckovska kartuziánum v roce 1635 po smrti Albrechta z Valdštejna (1634) byl sice tento majetkový prevod Ferdinandem potvrzen, ale presto si panovník zároven pro sebe a své dedice vymínil podíl na dolování. Dle obsahu zprávy z roku 1647, ve které Mathias Zápotocký predkládá požadavek na 9 kop grošu za 2 a pul týdne rýžovacích prácí jednoho lezce a jeho pomocníka ve "Stupne", lze soudit, že "dílo" již nenabylo vetšího významu.)
Není se ani co divit, vždyt zajímavá je také ryzost zlatého kovu, který "dílo" dávalo... Ta totiž, jak staré záznamy uvádejí, dosáhla velmi vysokého stupne (0,954 Au), jež se približuje zlatu rýžovanému a takovou ryzostí v té dobe neoplývaložádné ceské zlato.
(První záznam o výmene z roku 1562 neuvádí ryzost pouze váhu -1,609 hrivny (asi 0,45 kg), ale ješte téhož roku došlo ke trem odvodum (prumerná ryzost 0,871 Au). Duležitý je pro nás rok 1593, kdy vymenil jistý Hans Kapoun zlatý valounek ze Stupné 0,937 hriven zlata (asi 0,262 kg) vysoké ryzosti (0,954 Au). Zrejme šlo o clena známého rodu Kapounu ze Svojkova, jednalo se asi o Jana Staršího (1527-1595). Prumerná ryzost zlata ze Stupné se pohybuje (0,875 Au). Zajímavé, že mezi ryzostí z roku 1562 a tímto je znacný rozdíl. Rok 1562 ---ryzost (0,868-0,882 Au), rok 1563-ryzost- (0,866-0,878 Au), rok 1564-(0,897 Au), rok 1565, ryzost neuvádí, rok 1593 ryzost (0,954 Au).)
Jak ale vypadal zdejší labyrint, který zde starí havíri vyhloubili? Pod cestou smerem k vidochovskému lomu dnes najdeme šachtici, kde na konci 70. let bylo otevreno zdejší podzemí, aby došlo k pruzkumu tohoto "díla". Dnes je tato"šachtice" pevne uzavrena a i kdyby se clovek dostal dále, tak by zjistil, že po nekolika metrech ústící štola koncí závalem. Vzpomínám si ješte, když jsem práve toto místo navštívil se svým dedou v sedmdesátých letech, že chodba nás privádela do vetšího elipsovitého prostoru. Po stenách "díla" se rozlévalo"skalní mléko" (lublinit) a místy byly vyhloubeny výklenky, snad na kahany havíru. Z tohoto prostoru vyrážely pak malé "štolicky", z nichž nekteré již tehdy koncily závaly. Jak mi pozdeji sdelil jeden starousedlík z Borovnice, dal je prý snad nekdy po válce zavalit jistý statkár, jelikož sem kluci podnikali své tajné výpravy a jeden z nich se zde ztratil. Tak se rozhodl bocní chodby napechovat trhavinou a tím je uzavrít... Presnou délku dulních chodeb dnes již nikdo neví, uvádí se, že délka zmapované síte je cca 125 metru s maximální hloubkou 11 metru. A nakonec... je to vubec podstatné... Dnes nás zde privítá až jakýsi "mraveništní" ráz terénu, který tu po cinnosti starých havíru zustal. To by jenom dokazovalo na stárí tohoto "díla". Práve takovýto ráz vtiskl krajine zpusob težby, jenž se provádela, jak se uvádí již na pocátku 14. století. Tehdy šikmo klesající šachty byly zakládány blízko sebe na žíle, aby tak došlo k jejímu nejrychlejšímu vydobytí. Procházím se po povrchu tohoto "díla" a snažím se zachytit zpev ptáku, nechce se mi verit, že zdejší kletba ješte trvá... Místní les, jako by dával zvláštní klid, snad je to tím, že pod jeho koreny stále "zrají kovy" a nebo že si "dílo" tehdy vzalo svou obet? Žena onoho muže, který se z podzemí nenavrátil, vysypala tehdy do potoka kaši, jež mu nesla. A pronesla tato slova: "Kolik zrní je v té kaši, tolik roku tady nesmí zazpívat ptácek!" No posudte sami, až sem zavítáte, zda-li kletba ješte trvá... Místní "dílo" spocívá dnes v opomenutí, zdejší vody odmerují jeho cas a snad nekdy i vynesou z hlubiny pro náhodného chodce jeden z kovu, aby se on v nemém úžasu zastavil... Jako snad v šedesátých letech jedna zdejší hospodynka, která, když kuchala kachnu, tak z jejího žaludku vynala valounek ryzího zlata... Zrejme jí byl urcen a její príbeh dodnes nese tento kraj ...
V novopackém klášterním chrámu stojí na hlavním oltári
mariánská soška, ke které
putovávalo v dávných dobách
mnoho verících. Podle povesti
byla nalezena roku 1109 havíri
ve zlatých stupenských dolech
poblíž místa, kde spatríme
studánku, jejíž vode se pricítá
zázracná moc. Povesti o nálezu
a dolování zlata a stríbra se predávaly
z generace na generaci
po staletí. Na míste nálezu byla
pozdeji postavena kaplicka.
Vratme se však k pocátkum, dobám, sahajícím do dávné minulosti. Nejstarší záznam o dolování zlata v ceských zemích známe z archívu staré pražské mincovny, kdy již v roce 734 bylo zmáháno ložisko v Jílovém u Prahy. Cechy byly ke konci prvního tisíciletí nejbohatším nalezištem zlata v Evrope, zvlášte zlata rýžovaného. Dychtivost po drahém kovu v sedmém a osmém století v Cechách je srovnatelná se Zlatou horeckou ješte v XIX. století v Kalifornii a Austrálii. Celé tisíciletí dejinných událostí zachycuje Hájkova kronika. Zbytky težišt v Krkonoších lze nalézt v okolí Svobody nad úpou, Cerného Dolu a na Rýchorách. Další prozkoumané lokality se stopami dávné težby leží v katastru Mladé Buky: Bystrice - sejpové pole, Bártuv les, Sklenárovice, Dolní Sejfy, Kraví hora, Zlatá Panna; v katastru Javorník: severní cást obce, Žlabiny, Jirský príkop a dále: Bolkov, Horní Maršov, Horní Lysciny, Jánské Lázne a Jelení vrch. Pocátky zdejšího dolování nejen zlata, ale i jiných drahých kovu jsou zahaleny stále tajemstvím. Známejší a geologicky více prozkoumaná ložiska a výskyt zlata jsou z hornin permokarbonu, tedy ze staré sedimentární pánve prekrývající úpatí Krkonoš. Sem patrí nepochybne starý revír u Stupné.
 |
 |
Žíly Výver ze štoly |
Zechanmuhle nad Stupnou |
... Stojíme uprostred lesa v
míste, které kdysi žilo rušným
hornickým životem,kde mohutné
stoupy s velkým rachotem
rozbíjely rubaninu za hlaholu
desítek mužu v pracovních
kápích, místo, kam pozdeji
putovali i poutníci a nemocní
za uzdravením. Jsme v centru
stredovekých zlatých dolu
Marie Matky Boží u Stupné
nedaleko Nové Paky. Všude
kolem nás jsou patrné stopy
po dolování.
Jedná se zpravidla o haldy,
zasypané jámy, obvaly, propady,
terénní zárezy, ale i mnoho
malých, na první pohled nenápadných
sejpu, lemující potok
Zlatnici. Zde se od pradávna
rýžovaly zlatinky. Pod skálou,
v mírném zárezu, nalézámešachtu, která svedcí o zdejší
hlubinné težbe. Je to v soucasnosti
jediný možný vstup pod
zem. Po staletí bylo toto staré
dulní dílo volne prístupné. Pred
peti lety byla z bezpecnostních
duvodu na šachtu osazena
ochranná krycí mríž.
Odemykáme robustní zámek.
S velkým skrípotem otevírámectvercový prulez. Pomocí
lezecké techniky sestoupíme
na dno melké, petimetrové
šachtice. Jeden clen výpravy
zustane "na stráži" u mríže.
Je vybaven mobilním telefonem.
Kontrolujeme signál a
dohadujeme se o délce pobytu
v podzemí. Vzhledem k tomu,že budeme fotografovat a mapovat
dul, bude akce trvat 120
minut. Pro další postup musíme
ze dna šachty odstranit nekolik
spadlých kamenu, vetví a nános
letité hlíny. V nejnižší partii
odbocuje smerem v mírném
úklonu štola v podobe oválné
plazivky, o svetlosti pouhých
45cm. Ješte nezbytná kontrola
techniky a výstroje. Zažínámecelovky, pruzkum zacíná...
Z malého otvoru, kterým se
musíme protáhnout, vane
slabý pruvan. To je pro nás
dobré znamení. Vzduchu bude
dostatek. Po nohách se jeden po
druhém pomalu suneme nekam
dolu. Pred sebou hrneme kamení,
které by bránilo další ceste.
Nad námi v prulezu visí asi
metrákový balvan. Ocitáme se v nevelké dutine,
z poloviny zavalené zríceným
stropem. Melafyrové odtržené
bloky nám radí postupovat
velmi opatrne. Naše cesta bude
smerovat severní chodbou, klesající
na dno dolu.Ostatní dve
štoly-rozrážky jsou v cástecném
a plném závalu. Klesáme úzkou chodbou po
suti kamení. Porizujeme první
fotodokumentaci za pomocí
trí halogenových reflektoru a
zakreslujeme situaci podzemí.
Chodba se stácí zvolna
doleva. Celý dul je složen z
rozmanitých slojí, chodbicek
a rozrážek, nepravidelne
usporádaných, které kopírovaly žilné zrudnení. Pricházíme
na križovatku, kde se chodby
rozbíhají do trí smeru. Pred
námi se objevuje plný zával.
Postupujeme rozrážkou, kde
se výška stropu zvyšuje na
dobré tri metry. Na podlaze se
zatrpytila stružka, mizící kdesi
pod kamením. Jsme na puvodní
podlaze-pocve spodního patra
dolu. Po patnácti metrech narážíme
na celbu - konec rubání.
Zahýbáme do chodbicky, proti
toku stružky. Ocitáme se v nejzachovalejší
cásti dolu.
štolka o šírce jednoho a výšce dvou metru zustala po staletí v puvodní podobe. Na stenách spatrujeme záseky po hornickém špicáku. Na strope jsou melafyrové bloky protnuty kremennými žilkami. Z pukliny na konci štolky vyverá pramínek vody, zdroj, který napájí onu "zázracnou studánku" v údolí pod šachtou. Vracíme se zpet. Cestou prohlížíme mnohé výklenky a závalové deprese. Stoupáme po hromade kamení k dalšímu sutovému závalu. Mezi kameny nalézáme torzo hornické lopatky. Fotografujeme strašidelné scenérie za použití efektních svetel. Reliéf chodeb dostává pod svetly bizarní obraz. Stativ fotoaparátu se nelehko vyrovnává na hromade kamenné suti.Další pruzkum již není ve skupine možný. Kolega se nabídl a již prelézá mohutný zával. Porizuje alespon jeden snímek pomocí fotoblesku. Vrací se zpet: "Chodba za závalem prudce klesá a po deseti metrech je zcela zatopena vodou."
 |
 |
| štolka s žílami | Dnešní podoba dolu |
Zde koncí náš dnešní pruzkum.
Zpátecní cestou prohlížíme nad
hlavami sloje, vytvorené zrícením
stropu, po zetlení prastaré
dulní výdrevy, za prispení
eroze a rozpukaností masívu
vlivem odstrelu v nedalekém
lomu. Ve svetlech našich
reflektoru mají orosené steny
temných chodeb desivý lesk.
Asi osm metru od vchodu nás
zastaví další objev. Uprostred
chodby nacházíme kosterní
pozustatky uhynulého zvírete.
Kdysi spadlo do odkryté šachty
a již nemelo šanci...
Pomalu opouštíme temnoty starého dolu. Od vchodu je cítit závan cerstvého jarního vzduchu. Na dno šachty dopadá úzký paprsek poledního slunce. Vystupujeme "na den", jak se v hornické hantýrce ríká. Pomocí lana vytahujeme z šachty i techniku. Zavíráme a zabezpecujeme težkou mríž. Dul je v soucasnosti již znacne nestabilní, o cemž svedcí velké závalové deprese, zpusobené absencí výdrevy a clenitostí rozpukaných melafyrových lávových bloku permského stárí, z posledního údobí prvohor.
Propírání zlatonosného sedimentu v 16. stol.
Zlato se zde nacházelo v podobe jemných cástecek - zlatinek, vtroušených do karbonátových žilek v melafyru. Ze starých hornických knih o odvodech zlata do pražské mincovny se dozvídáme, že težba probíhala s kolísavými výtežky mezi léty 1530 až 1857. Pri kutání bylo nutné získat 10 až 15 gramu zlata z tuny rubaniny, aby se težba vyplácela. Proto bylo v lokalite Stupná zrízeno 128 otevírek- kutišt. Horninu z dolu drtily "puchwerky" - stoupy- v poctu 4 - dva po ctyrech a dva po osmi kladivech. Padrt plavili stupenští kovkopové v dlouhých drevených korytech, aby se oddelilo kamení a hlína od drahého kovu. Vodu dodával"Zlatý potok." Stávalo zde nekolik mlýnu: Vžily se názvy jako napr.: Hebemühle ci Zechanmühle, podle majetníku. Z chemického laboratorního rozboru z 80. let 20. století se dozvídáme, že zlato v této oblasti obsahuje krome 4% stríbra až 9% medi. V náplavech Zlatnice se pozdeji našlo zlato s obsahem až 26% medi. Geologové také vyrýžovali malé množství zlata ze starších usazenin pod melafyrovým lávovým proudem. A tím také odpovedeli na otázku, odkud se zlato v melafyrovém výlevu vzalo. Žár lávy vyprovokoval cirkulaci vody a ta za pomocí dalších minerálních látek prenesla zlato z usazenin na dno melafyrového proudu. Za pozornost urcite stojí nekolik dat a zajímavostí z archívu a kronik. Z archívu pražské mincovny, který byl premísten do Vídne, cerpal František Pošepný, profesor bánské akademie v Príbrami v letech 1880-1886, jilemnický rodák (zem.1895).
...První záznamy ze Stupné jsou z let 1562 a 1563, kdy zlato menil Wolf Hebenstreit. Roku 1593 vymenil zlatý valoun Jan Kapoun ze Svojkova. Váhové údaje byly udávány v hrivnách. Váha pražské hrivny je 253,5 gramu. K výkazu množství prírodního zlata je zapotrebí dvou císel. První znací hrubou váhu, druhé jeho ryzí obsah. Stupenské zlato melo ryzost 0,868-0,882. Za hrivnu se platilo 106 kop. První záznam odvodu do pražské mincovny z roku 1562 uvádí váhu 1,609 hrivny, bez uvedení ryzosti (Hebenstreit), další císla: 5,389 (0.871) 4,694, rok 1563: 1,660 (0,878) 1,457.... a tak to pokracovalo po tri staletí.
Celková výtežnost Au-kovu stupenského revíru se odhaduje na nekolik desítek kilogramu. Ves Stupná, ležící v obvodu bývalého peckovského panství, patrila pred tricetiletou válkou z poloviny Kryštofu Harantovi a pulkou jeho manželce Anne Saloméne. Po jeho poprave v 1621 byly jeho statky zabaveny, vcetne zlatých dolu. Roku 1623 dává kníže Karel z Lichtenštejnska pravomoc pražskému meštanovi Perffertovi, aby pomocí horníku prozkoumal stupenské doly a podal mu zprávu. Ac byla shledána bohatá ruda na zlato, težit se nezapocalo z duvodu nákladnosti otvírky a probíhajících válecných nepokoju.
Vdova po Harantovi sice odkoupila zabavenou polovici od státu, ale roku 1624 byla prinucena celé panství prodat Albrechtu z Valdštejna. I ten mel zprvu zájem o možnosti dolování, jak svedcí dve dobrozdání z r.1633, kdy jistý Eckhard popisuje tehdejší vybavenost a výnosnost dolu, stejne tak pánové Steinmüller a Jung, kterí uvádejí dostatek rudy. I když vyjádrení odborníku byla nadejná, Valdštejn o doly nemel zájem a panství venoval kartuziánum. Když po jeho smrti jim roku 1635 potvrdil právo na statky Ferdinand II., vymínil sobe a svým nástupcum podíl na dolovacím právu.
V dobe tricetileté války dolování ustalo a zlato bylo hledáno jen ve starých haldách. Na Pecce byl však i nadále horní úrad. Zachovaly se instrukce pro peckovského horního mistra Josefa Halácka. Vedl dvoje knihy, do prvých zapisoval zrízení šachet dolu Marie Matky Boží a jejich nájem, do druhých byl zanášen výnos a výtežek. Roku 1764 si nove založený okruh pronajal Jan Mikuláš Schuster ze Stupné. Dve šachty byly pripsány kostelu a škole v Pecce. Roku 1872 tu mela svá kutište i spolecnost rakousko- uherských státních drah. Ješte v letech druhé svetové války zde Nemci uskutecnili geologický pruzkum, údajne objevili malé ložisko medi. Když dolování ustalo, zamestnávali se prý horníci broušením polodrahokamu, achátu a místních granátu.
Staletí prekryla doly hustým
smrkovým lesem, dávno zmizely
stoupy, jen haldy, jámy
a zavalené štoly vypovídají o
rozsahu dolování. Puvodní drevená
kaplicka, ve které stávala
podle povesti nalezená soška
Panny Marie, byla nahrazena
kamennou, se zvonicí. Již zde
neuvidíme modlící se horníky
ani nedelní procesí k Panne
Marii. Památkou zde zustává
krížová cesta o 14 zastaveních
z tricátých let 20. století, dílo
Jana Raimunda z Pecky. A
dole pod schody studánka -
zanedbaná, porostlá mechem,
ale stále "živá". Díky radioaktivite
dulní vody, kterou je
napájena, jí pripisujeme zázracnou
moc... Obcas zde potkáme
novodobé "dobrodruhy", kterí
se s miskami v rukách brodí
potokem Zlatnice. Chodí sem
turisté i celé rodiny s detmi,
kterí urcite netuší, jaký ruch
zde ve stredoveku vládl....
Poznávejme a chranme toto
místo. Chranme ho dobre. Pretrvalo
zde po staletí a svedcí o
necem, co již dávno vymizelo
z našeho kraje, o remesle, které
pozvedlo v dávnoveku ceskou
zemi.
Jan Braun, foto Ladislav Kosina
.....Autor clánku je clenem IPS - amatérského sdružení zkoumající historické podzemí ceských zemí. IPS Nová Paka spolupracuje s CMA - spolecností pro výzkum historického podzemí se sídlem v Praze.